Severomoravské ředitelství spojů Ostrava připravovalo od roku 1981 stavbu nové dominanty sídliště na Tabulovém vrchu – budovy telekomunikací na křižovatce Junácké a Stupkovy ulice. Projekt zpracoval architekt Karel Filka ze Spojprojektu Brno, i zde se v rozpočtu počítá se třemi výtvarnými doplňky architektury: nástěnná plastika na fasádu je zadána Rudolfu Chorému, interiéry má řešit sedmdesátiletý architekt František Novák (umírá v roce 1983), plastika před budovou a výzdoba otevřeného atria v nejvyšším patře je přidělena pražskému sochaři působícímu v Luhačovicích, Aloisi Valentovi.

Valenta ještě v roce 1981 podepisuje smlouvu s olomouckým Dílem a navrhuje plastiku s pracovním názvem Spojení, předpokládaný materiál je bronz a leštěná žula. Díky zachovanému statickému posudku s předběžným nákresem[1] lze autorský záměr popsat jako vertikální strukturu složenou ze svislých bronzových prutů opásaných bronzovými prstenci, mezi nimiž jsou v náznaku řetězce vloženy čtyři žulové vejčité útvary, každý jiné velikosti. Už z této prvotní skici je patrná myšlenková příbuznost se současným objektem. K návrhu se zachovala také průvodní autorská zpráva[2], z níž můžeme vyčíst, že autor téma komunikačního spojení pojal jako rytmizovaný neukončený sled uzlových bodů, jež představují vzájemně propojené lidské aglomerace. Základní proporce díla a čtyř vejčitých útvarů byly přitom odvozeny od stojící lidské figury (lýtka, stehna, hrudník, hlava). Postupné narůstání do výšky mělo naznačovat dynamický a nekonečný rozvoj lidské civilizace.

V roce 1982 je však v souvislosti s horšícím se stavem celého hospodářství budova „zařazena do útlumového programu“ a veškeré projektové práce pozastaveny. Obnoveny jsou až v roce 1985, s novým datem dokončení: třetí čtvrtletí 1987. Valenta tedy opět začíná na zakázce pracovat. 4. března 1987 však dostává zástupkyně olomouckého Díla telegram, v němž stojí, že sochař Alois Valenta je „odstěhován – byt úředně uzavřen“. Krátce předtím totiž emigroval do USA.

O měsíc později jsou dokončením zakázky „za zbytek autorského honoráře“ pověřeni dva čerství absolventi ateliéru užitého sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, Zdeněk Kozák a Martin Ceplecha.[3] Noví autoři zachovávají pětimetrovou výšku i kovové svislé pruty, vejčitých objektů je však pět a jsou keramické.[4] Budova se otevírá veřejnosti teprve v roce 1988.

Zdeněk Kozák, rodák ze Svatého Kopečka, předčasně zemřel v roce 1991 ve věku nedožitých 35 let. Tok informací tak zůstává jedinou jeho plastikou ve veřejném prostoru.

[1] Archiv MUO, fond Dílo, karton 2.

[2] Archiv MUO, fond Dílo, karton 2.

[3] Archiv MUO, fond Dílo, karton 8.

[4] František Kobza – Dalibor Malina, Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti, Olomouc 1989, heslo Zdeněk Kozák, nestránkováno.