Slunce Gruzie

Na místě bývalého vojenského objektu, tzv. Korunní pevnůstky, začaly podle koncepce architektů Zdeňka Štefky a Jiřího Fingera od roku 1975 postupně vyrůstat tzv. zahrady národů. První z nich byla tzv. Gruzínská zahrada. Dobový průvodce po výstavě Flora 1979 ji popisoval takto: „Je to centrická stavba, uprostřed níž je vápencová plastika Gruzínské slunce (…) Gruzínský kolorit je zastoupen tepanými reliéfy z kovu – v ruštině zvanými čekanka, umístěnými na cihelných zídkách po obvodu dlážděné středové části zahrady. Průchody vně prstence drobné architektury vedou po dřevěných roštech nebo po kamenných obdélníkových šlapácích. Vlastní stavba Gruzínské zahrady je lemována bujnou a pestrou zelení mnoha druhů rostlin a dřevin. Pozornost návštěvníků upoutají především ty druhy, které mají vztah ke Gruzii nebo k oblasti Kavkazu vůbec.“[1] Zmíněná plastika Gruzínské slunce od manželů Marcely a Josefa Vajceových byla po roce 1989 odstraněna, její výtvarně-architektonicky ztvárněné okolí je částečně zachováno.

[1] Miroslav Polepil, Flora Olomouc: Průvodce, Olomouc [1979]. Nečíslováno.

MUO, fond Dílo, karton 1.

Jan Jeništa, Václav Dvořák, Martina Mertová, Bilance. Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945–1989, Olomouc 2016, s. 102-103.

BARTOŇ, Miloš a kol. 40 let architektury v Severomoravském kraji v práci členů Svazu českých architektů. Ostrava: Svaz českých architektů, 1984.

Miroslav Polepil, Flora Olomouc: Průvodce, Olomouc [1979]. Nečíslováno.