Na nároží dnešních ulic Studentské a Legionářské, na místě zbořených městských hradeb, našla své sídlo olomoucká pobočka Teplotechny. Podle projektu Antonína Škamrady[1] z roku 1961 zde vyrostl výrazně převýšený osmipodlažní objekt se vstupem z nároží, doplněný bílou abstraktní plastikou na vysokém podstavci. Od dokončení roku 1968 tady působila projektová a konstrukční správa podniku a vědeckovýzkumné pracoviště,[2] o dva roky později prošel kolaudací i vedlejší bytový dům dle návrhu téhož architekta.

Z daleka viditelná, bělostná plastika Plamen, jež spolu se skosenou stříškou dynamizuje nároží budovy Teplotechny, je vyvrcholením Lenhartova období odpoutávání se od realistických forem, které v jeho sochařské tvorbě krystalizovalo v průběhu 60. let. A nejen u něj; k abstrakci tehdy přechodně dospěli třeba Karel Svolinský nebo Rudolf Doležal ml. Přesto lze konstatovat, že toto dílo má v kontextu autorovy celoživotní tvorby zcela unikátní pozici.

Betonová plastika je tvořena třemi protínajícími se trojúhelníky, které se při pohledu z boku organicky vlní jako ohnivé plameny.[3] Zvláště tento boční pohled vybízí ke srovnání s plavnými tvary drobných porcelánových plastik Jaroslava Ježka, oceněných v roce 1958 na světové výstavě v Bruselu. Spolu s celou budovou Teplotechny patří Lenhartův Plamen k nejlepším olomouckým projevům takzvaného bruselského stylu.

[1] Pavel Zatloukal, Olomoučtí architekti 20. století II. (heslo Antonín Škamrada), Zprávy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, 1985, č. 235, s. 22.

[2] Kol. autorů, Osvobozená Olomouc. Sborník ke 40. výročí osvobození Československa, Olomouc 1985, s. 72.

[3] Eliška Mrňková, Karel Lenhart (1904–1978), sochař a restaurátor (diplomová práce), Olomouc 2015, s. 44.