V Janského ulici na sídlišti F2 architekti naplánovali úsek vyhrazený pouze pěším, jakousi promenádu mezi objekty služeb, s venkovním posezením pod pergolami, oblíbeným architektonickým detailem, který zprostředkovával přechod od vysokých paneláků k měřítku člověka. Diagonálně naproti zdravotnímu středisku měla vyrůst samoobsluha a před ní „figurální kompozice na soudobý společenský námět“, jak zní zadání olomoucké komise ČFVÚ z roku 1978.[1]

Zakázku získává uherskobrodský sochař Lubomír Janečka, třicetiletý absolvent pražské AVU. Umělecké komisi několikrát prezentuje svou představu, ale komise ji buď zcela odmítá, nebo rozsáhle připomínkuje. Po řadě napjatých jednání se mladý sochař zakázky vzdává „pro naprosté názorové neshody na realizaci výtvarného díla a jeho poslání“.[2] Nekompromisní a režimu čím dál nepohodlnější autor o pár let později emigruje do USA.

Jako už mnohokrát, i zde nakonec supluje někdo z místních a „spolehlivějších“. Volba padá na Karla Hořínka, komise má však i k jeho kompozici dvou sedících dětských figur řadu výhrad a několikrát ukládá autorovi, aby předložil zcela nový či přepracovaný model. Mezitím nabírá zpoždění výstavba samoobsluhy Fatra, před níž má kamenná skulptura stát. Sousoší se na určeném místě kolauduje teprve v květnu 1983, jeho okolí však stále vypadá jako staveniště, nebyla dokončena pergola, jež má tvořit jeho pohledové pozadí, a navíc do jeho bezprostředního okolí někdo instaloval vývěsní skříňky…

Sousoší bez újmy nevydrželo ani pár měsíců: už začátkem září 1983 musí sochař připevňovat uraženou hlavu sedícího chlapce. V roce 1987 pro změnu přichází o hlavu socha sedící dívky – tentokrát je třeba ji celou domodelovat znovu. Obě opravy jsou na sousoší dodnes patrné. Nejspíše se na jeho choulostivosti podepsal také nepříliš kvalitní maletínský pískovec.

[1] MUO, Fond Dílo, karton 2.

[2] Tamtéž.